Příběhy ze života: Jak si užít náročný den?

Dneska se mi stala zvláštní věc. Teda né, že by se mi tohle nestávalo dříve… stávalo. Ale dnes… dnes to bylo trochu jiné, trochu nové, trochu děsivé, ale v konečném důsledku nepopsatelně radostné. Den, který se zdál být z počátku „na nic“ se změnil v jeden z nejplodnějších dnů vůbec. 🙂 Jak je to možné? Můžete toho dosáhnout taky? Samozřejmě, že můžete a já vám povím jak. 🙂

To jsem si dnes takhle ráno krásně vstala… Nevyskočila jsem sice z postele jako srnka 😀 , ale jako ranní ptáče s tím nemívám větší problém a můj den se tedy začal. Postupně jsem si vytvořila své nové ranní návyky (rituály či rutiny, chcete-li), čili má rána bývají velmi příjemná, pakliže tyto danné činnosti nevynechám (třeba vám o nich taky někdy napíšu – měli byste zájem? Dejte mi vědět do komentářů. 🙂 ). A když se v autobuse potkáte s kamarádkou, stává se cesta do práce ještě příjemnější. 🙂

No jo… jenže pracujete-li s lidma, kór na místě, které je otevřeno široké veřejnosti, stává se, že i nádherně začínající den se promění spíše v noční můru. Stačí pár lidí, jejichž ráno zřejmě nebylo až tak růžové a může se stát – což mně se stalo – že začnete přicházet o energii. Kromě toho, že jsem už po dvou hodinách v práci měla pocit, že pracuju snad týden v kuse, se mi krom fyzické energie začala vytrácet i ta psychická. Díky bohu za pracovní přestávky! 😀

To si takhle vychutnávám svůj obídek, koukám z okna, jak krásně svítí sluníčko a vše tam venku je přikryto bílou peřinou. Naprosto vyšťavená, vyčerpaná a bez nálady se opět začínám usmívat. (Většinou mívám největší radost z úplných maličkostí. 🙂 ) A najednou to začalo… rozhovor započal.

 

Hlas 1: „Páni. Podívej, jak je venku krásně. Co kdyby jsi šla dneska z práce domů pěšky?“

Hlas 2: „Blázníš? Vždyť jsem přece úplně vyšťavená. Budu ráda, když přijedu domů, lehnu si do postele a celý dnešní den zaspím.“

Hlas 1: „Aale… Přece víš, jak ti pobyt v přírodě dělá dobře. Budeš se cítit daleko líp, uvidíš.“ 🙂

Hlas 2: „No jo. Jenže vždyť už sníh venku začíná tát. Prý je tam břečka. Mokro v botech je to poslední, co bych chtěla.“

Hlas 1: „A od kdy ty se řídíš tím, co říkají ostatní?“

Hlas 2: „To je pravda… Navíc břečka bývá ve městě. Chodník olšinou by mohl být zasněžený a vyšlapaný…“

Hlas 1: „A nezapomeň si to užít.“ 🙂

Hlas: 2: „Děkuju.“ 🙂

 

…chápete to? Já myslím, že ano. Každý někdy zážívá rozepři sám v sobě. Uvažuje, do čeho by měl jít nebo ne. Tady uvádím příklad na jednoduchém rozhodnutí, zda jít i přes vyčerpání a nechuť na procházku přírodou, o které tušíte, že by vám mohla udělat dobře. Jen překonat své prvotní pochyby.

A přiznejme si to… největší boj většinou svádíme sami se sebou…

Ale stejně tak nějak víme, co je pro nás správné. Více či méně cítíme, co nám naše intuice napovídá. Z vlastních zkušeností víme, že kdykoli jsme se rozhodovali na základě intuice (tušení), šlo o nejlepší rozhodnutí.

Teď si možná říkáte: „A to je jako vše? To jsi nám jen chtěla říct, jak ses rozhodla jít na procházku?“ SAMOZŘEJMĚ, ŽE NE. 😀

 

Chci Vám ukázat, co vše se stane, když se naučíte poslouchat svou intuici:

  • cestou domů mě začaly opouštět chmury daného dne
  • začala jsem se cítit více svobodná, klidná a radostná
  • z únavy jsem se po cestě zastavila dobít energii (a z důvodu potřeby na malou 😀 ) v restauraci, kde mi začaly přicházet nápady na další témata k sérii Tvoříme si rok 2017 (všechny jsem si poctivě zapsala, máte se na co těšit 🙂 )
  • olšina byla nádherně zasněžená, řeka kolem níž jsem šla, byla místy zamrzlá – naskytly se mi krásné pohledy a já si začala užívat ten klid (nikde nikdo, jen já a zpívající ptáčci)
  • zaplavila mě až taková dětská radost – přistihla jsem se, jak se nahlas směju, usmívám na celé kolo a děkuju, děkuju a děkuju. Jednak slunci, které mi svítilo krásně na cestu (zašlo za mraky až ve chvíli, kdy já jsem zacházela do domu – náhoda? 🙂 ) a jednak sama sobě, že si dovoluji tyhle chvíle sama pro sebe.
  • dostávala jsem jeden nápad za druhým a poctivě vše zapisovala, abych na něco nezapomněla
  • kochala jsem se nejen pohledem na tu nádheru kolem, ale i zaposlouchala do zpěvu ptáčků, kteří létali kolem 🙂
  • a stromy ke mně začaly mluvit… (ale to už bylo i na mě celkem hardcore, takže o tom snad někdy jindy… ještě mám z toho trochu „bobky“) O:-)

 

Kdo by to byl řekl. Takové malé snadné rozhodnutí. Uposlechnutí vnitřního hlasu, chcete-li. Dovolení si strávit dvě hodiny sama se sebou a svými myšlenkami (ano, v konečném důsledku tuto dobu trvala má cesta z práce domů pěšky – i se zastávkou v restauraci, kde jsem byla cca půl hodinky. V létě jsem tuto trasu chodila za hodinku běžným krokem.)

Z maličkosti se stal okamžik, který mě obohatil na mnoha rovinách. Můj den změnil svůj směr. A vy teď čtete jeden z mých dnešních nápadů: vytvořit sérii článků na téma Příběhy ze života. Doufám, že se líbí. 🙂

Přikládám pár fotografií, které jsem na své cestě pořídila. Omluvte kvalitu – foceno mobilem. 🙂

A jaký byl váš den? Zažili jste někdy něco podobného? Nasloucháte své intuici? Kdy jste se jí naposledy nechali vést? Podělte se v komentářích, jsem zvědavá. 🙂

Mějte krásné dny. <3

xx Petra

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Like
Like Love Haha Wow Sad Angry
1

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *