O mně samé,  Osobní rozvoj,  Sebeláska

5 věcí, které jsem PŘESTALA DĚLAT (a je mi líp)

Změna je život – otřepaná fráze skrývající jednoduché odpovědi na často náročné otázky. (Na nás blížence, mám dojem, platí dvojnásob!) Rok 2018 je pro mě nesmírně transformačním obdobím. Přes zimní úzkosti a deprese, kolem jarních vnitřních nepokojů projevujících se navenek (nemoci), skrz letní bolesti a strachy, až po podzimní uvědomění, přijetí a tolik vytouženého zklidnění a upřímné radosti.

 

Víte co? Já byla zprvu tak naštvaná! Naštvaná z myšlenky, že člověk dokáže pořádně vyrůst jen přes složité životní situace. To má být jako útěcha? To jako musím mít zdravotní problém pokaždé, co se začnu ubírat pro mě nevhodným směrem? Opravdu se mi musí hned všechno nedobré zrcadlit skrz mé fyzické tělo? To se jako musí stát něco naprosto nečekaného, nežádaného, co mě rozloží na kusy, abych se znovu mohla poskládat do podoby, která bude pro mé nejlepší dobro? Proč to, sakra, nejde jinak?!

 

Já to vydržím! …. sebezničující věta a program v hlavě, který neslouží ničemu dobrému.

 

S takovýmhle přesvědčením v hlavě se není třeba divit, že jsem pak jedla to, na co jsem si sama zadělala – nebylo to ani chutné ani výživné a bylo mi z toho akorát tak blbě (na duši i těle). Ale jak se říká: všechno zlé je pro něco dobré a nadělí-ti někdo citróny, udělej si z nich citronádu. A taky že jo! Nejprve jsem ty citróny ale pořádně ochutnala…

Ponořila jsem se do sebe a začala prozkoumávat hlubiny své vlastní duše. Přičemž jsem si uvědomila pár zásadních věcí, o které bych se s vámi v dnešním článku ráda podělila. Třeba v nich naleznete inspiraci pro svou vlastní cestu. 🙂

 

A tak pomalu a vědomě měním své ničemu neprospívající programy a přesvědčení a nahrazuji je novými.

Jakými? To si povíme v jednom z příštích článků. Dnes vám napíšu něco o těch starých, které jsem se rozhodla opustit.

 

 

1. SLEPÉ NÁSLEDOVÁNÍ VŠEOBECNĚ DANÝCH SYSTÉMŮ A SPOLEČENSKÝCH NOREM

Zjistila jsem (a ono nebylo tak těžké na to přijít), že mi vyhovuje vlastní systém. Jaký? Odpovědnost za svůj vlastní život. Často to znamená studium z nejrůznějších zdrojů, vlastní výcuc, zhodnocení, stanovisko a následná aplikace v praxi. Občas učení se stylem pokus – omyl. A je jedno, jestli jde o osobní rozvoj, finanční gramotnost, vztahy, práci nebo zdraví. Mám své autority, kterým plně důvěřuji a mnohokrát mi pomohli, na které vím, že se mohu obrátit, když už sama nebudu vědět, co se sebou. Největší užitek mívám z čerpání vlastních zdrojů – intuice.

V praxi se to projevuje následovně:

  • Bude mi 30, ale nemám děti a svatba je v nedohlednu? Pokud mám tu potřebu, vysvětlím, proč tomu tak je. Jinak si hlídám, abych tuhle otázku měla vyřešenou hlavně sama pro sebe.
  • Mám náběh na nemoc? Není-li to nic akutního, neběžím hned k lékaři, ale vezmu si volno, lehnu si a věřím v samoléčící schopnosti svého těla. Podporuji ho zvýšeným přísunem vitamínů, minerálů, vlákniny a ostatních důležitých živin (kvalitní kostní vývar – to je panečku věc!).
  • Jsem nespokojená tam, kde se zrovna v životě nacházím? Co nejpravdivěji a s laskavostí k sobě samé si přiznám, kde se nacházím. Začnu objevovat, co bych chtěla změnit. Zvednu zadek a něco pro to udělám!
  • Mám před sebou důležité rozhodnutí? Sednu si na zadek a zamedituju si, zajdu si na procházku, sepíšu seznamy pro a proti nebo se s někým poradím, vyžaduje-li to situace.

 

2. PROGRAM HODNÉ HOLČIČKY

Jak já byla hodné a poslušné dítko. 🙂 Až se mi to vymklo z ruky a jela jsem si v tomhle programu dál i přes své dospívání a dospělost. I dnes ještě vnímám tendence k tomuto programu, už s tím ale dokážu pracovat. Sice jsou na mě (stejně jako na každého z nás) kladena různá očekávání, myslím si ale, že se mi je pomalu ale jistě začíná čím dál tím víc dařit je rozplétat. A je velmi zajímavé pozorovat reakce, jakmile říkám ne nebo odmítám tam, kde bylo zvykem mé poslušné přikývnutí či souhlas. Zároveň mi tato zjištění slouží jako skvělý filtr, díky kterému si dokážu lépe uvědomit, v jakém okruhu lidí se chci pohybovat a koho už si k sobě raději nepouštím.

A tak se může stát že:

  • Ztratila jsem důvěru ve svého zubaře? Snažím se najít nového. (Ještě nedávno jsem byla schopná nechávat si dělat v ústech x zákroků jen proto, že jsem si myslela “Vždyť je to lékařka s dlouholetou praxí, ta určitě ví, co dělá. A tak tam budu poslušně chodit, i když už mám z toho nesmírné bolesti, hrůzu a nespavost.” I když mi vnitřní hlásek našeptával něco úplně jiného…)
  • Jediná možnost ohřevu jídla v práci je v mikrovlnce? Pořídím si termosku na jídlo.
  • Rozhodla jsem se dát své zdraví a štěstí na první místo? Domluvím se ještě před oslavou s hostiteli, jestli by pro mě mohli připravit jiné jídlo nebo připravím vlastní dezert. Máme něco naplánováno, ale všechno ve mně křičí, že si potřebuji odpočinout? Jdu do postele s knihou, čajem a relaxuju.
  • Někam se mi nechce? Necítím se někde dobře? Zkrátka tam nejdu nebo se slušným vysvětlením odejdu.

 

3. CHEMIE, CHEMIE A ZASE TA CHEMIE

Víte, já ráda čtu. A úplně nejraději naučnou literaturu. A ještě raději na nejrůznější témata. Byla otázka času, kdy se ke mně dostanou knihy typu Tajemství kosmetiky, Jídlo na prvním místě, Tajemství výrobců potravin, Nespěchejte do rakve aj. (Moučný mozek se mi asi taky nevyhne.) To vědomí, co do sebe cpu, co to v mém těle dělá a jaké to má následky… Ach jo. A tak se začala má cesta. Od používání přirozenější kosmetiky a hygienických potřeb, přes prostředky používané v domácnosti (úklid, praní, mytí nádobí, aj.) až po to nejtěžší, k čemu jsem se dopracovávala roky – změna stravovacích návyků. Nežiji zcela na 100% bez chemie. Nejsem si ani jistá, jestli je to v dnešní době možné. U zubaře si ráda nechám píchnout injekci proti bolesti, když mi vytahují zub apod. Ale velmi jsem chemii ve svém životě omezila:

  • Přestala jsem používat laky na nehty.
  • Peeling mi skvěle nahradila lufa, stejně jako houbičku na nádobí.
  • Objevila jsem kouzlo bambuckého másla a olejíčků.
  • Čtu složení na potravinách i nápojích, než se rozhodnu ke koupi.
  • Žasnu nad využitím octa, sody, esenciálních olejů a užívám si těch vůní!

 

4. PLNĚNÍ OČEKÁVÁNÍ DRUHÝCH

Ne vždy se mi to daří na 100%, ale čím víc od tohoto upouštím tím víc mám energie a tím spíš se cítím šťastněji, sebevědoměji a citlivěji vnímám vlastní hodnotu (postupné léčení z hodné holčičky). Je tak úlevné soustředit se především na sebe. Více se poznávat, chápat se a respektovat vlastní potřeby, touhy a přání. Naslouchat si, promlouvat k sobě samé. Snadněji pak cítím, ve kterých situacích už jdu přes sebe a kdy naopak dělám věci pro to, že opravdu chci a cítím to tak jako správné. Mimochodem perfektní pomocník pro uvědomění si, s kým má cenu trávit svůj čas a s kým už nikoliv. Protože co se stane, když přestanete plnit to, co druhý očekává? No naštve se. 😀 Nabubří, cítí se nekomfortně, zanedbaně, nedůležitě, či já ani nevím vlastně jak ještě… Ale časem třeba pochopí a když ne, tak to přece není náš problém. Tohle není sobeckost, to je nutnost – laskavá péče o sebe samé. Tím nikomu neubližujeme, ba naopak. A tak čím dál tím častěji:

  • Dávám najevo svůj vlastní názor – ten skutečný, za kterým si opravdu stojím. I když vím, že v průběhu času se může změnit.
  • Odmítám dělat věci, které jsou mi nepříjemné, vyčerpávají mě a nebo bych je měla udělat jen proto, že se do nich nikomu jinému nechce.
  • Říkám častěji: “Musím si to rozmyslet.“, abych získala čas a ujasnila si sama pro sebe, jestli to chci nebo ne.
  • Učím se poznat a ustát si své hranice. Je důležité umět se vymezit – občas i víc rázněji, je-li to nutné, ale stále důstojně a s respektem k druhému.

 

5. HÁZET VINU NA OSTATNÍ, POMLOUVAT JE A POVYŠOVAT SE

Jsem přesvědčena, že jsme tvůrci svého života, ale zároveň věřím ve vyšší sílu a učím se být v proudu/ve flow. Na naší cestě se může přihodit ledasco s ledaským. Ale stěžování si na druhé, obviňování ostatních, mluvení o lidech zle za jejich zády… nikam nevede a ničemu nepomáhá. Naopak sebereflexe, vzetí si z dané situace to nejlepší pro sebe – to je to, co nás obohacuje, na čem rosteme. Jasně, taky si u někoho pomyslím “Jéééžiš, to je ale v**.” Ale tím to hasne. Proč věnovat svou drahocennou energii na něco, co nám neslouží? A tak si zanadávám, když si potřebuji ulevit. Zaboxuju si doma do polštáře, když cítím zlost. Ale nehledám viníky venku a pokud tam přece jen jsou, učím se nenést si s sebou křivdu vůči nim. Snažím se také neobviňovat sama sebe. Prostě jsou  někdy věci takové, jaké jsou, ale to neznamená, že je celý svět zlý a špatně (i když se tak někdy cítíme a je to v pořádku, pokud to tak není neustále). Naopak je to signál pro mě, že je třeba naučit se přijímat věci tak jak jsou – a zkuste mi to říct, když se děje zrovna něco proti mé srsti. 🙂 Proč jsem vlastně druhému dovolila, aby mě vytočil? A jdu zase do sebe…

  • Když na sobě vypozoruji, že si s sebou nosím nějakou křivdu, zlost vůči druhému, snažím se tuto situaci v sobě vyřešit a často mi k tomu pomáhají ohnivé dopisy.
  • Cítím-li velkou zlost, až mě paralyzuje cokoliv dělat, jdu a vymlátím ji do polštáře. Doporučuju! 😀 Nikomu tím neublížíte a uleví se vám. 🙂 Občas se mi daří tuto energii přetvořit v něco kloudného – uklidím, napíšu článek nebo se projdu venku na čerstvém vzduchu a vychodím to. 🙂
  • S někým si nerozumím, nemáme si co říct nebo jsme si zkrátka nesedli? Udržuji tyto vztahy pouze z jakési setrvačnosti či špatného pocitu, že se přece známe dlouho apod.? Naučila jsem se z takových vztahů vystoupit a s pokorou a vděčností se rozloučit především pro sebe (s některými se totiž moc domluvit nelze, ale to už je jejich cesta…).

 

 

Je pro mě důležité naučit se pouštět to, co neslouží ničemu dobrému. Zároveň se mi to nedaří na 100%. Ale to je v pořádku. Co by to bylo za život, kdybychom už neměli kam dál růst?

(Zřejmě bychom se nalézali v jakémsi nonstop stavu blaženosti a lásky, který popisují lidé, kteří zažili tzv. klinickou smrt. Nebo co já vím. 🙂 ).

 

 

Hlavně se z toho všeho nepo…., že jo? 🙂

A jak jste na tom vy? Pozorujete na sobě změny? Ať už v kratším či delším časovém rozmezí? Zastavujete se a reflektujete občas vaši cestu? Na co zásadního jste přišli? Pokud se vám chce, sdílejte své příběhy v komentářích, ať se můžeme navzájem obohatit. 🙂

xx Petra

2 komentáře

  • Veronika

    Úžasný článek Péťo! Se spoustou věcí, asi se všemi souhlasím. Nejdříve jsem chtěla napsat, že by si každý měl tento článek napsat. Ale víš co. Asi si vlastně na tohle všechno musí každý přijít sám. Podle vlastního tempa. Ale věřím, že kdybychom si na sebe udělali více času, tak budeme daleko šťastnější. My sami, ale také jako celek, naše společnost.

    Moc se mi líbí, že jsi napsala, že prostě někdy řekneš, že si musíš danou věc rozmyslet. To se moc nevidí. I já se občas přistihnu, že vlastně říkám věci nebo odpovídám podle jakéhosi zaběhnutého zvyku. Přitom je často daleko lepší si dát trochu času a rozmyslet si, co řekneme nebo uděláme. S tím se také pojí to, že se snažím mluvit pomaleji a více uvědoměle. A přijde mi, že mě lidé vlastně více poslouchají a lépe vnímají, co říkám 🙂

    Je vidět, že máš za sebou obrovský kus práce v rámci osobního rozvoje (i když mě tohle slovní spojení nějak nejde pod ruku) nebo prostě v životě. Článek je velmi inspirující a já si ho jdu přečíst znova 😀

    • Admin: Petra

      Děkuji moc! 🙂

      Ano, s tím časem na sebe a pocitem štěstí mi nahráváš – mám v plánu na tohle téma natočit video + napsat článek a budu se v něm zmiňovat i o tomto.

      Je skvělé, že zmiňuješ právě pomalejší a uvědomělejší mluvu (nejsme my napojené na podobné vibrace? 😀 ). Už několikrát se mi potvrdilo přesně to, o čem píšeš – lepší vnímání od druhých.

      No, to už je takový můj “koníček” asi 😀 práce na sobě. 🙂 Jeden můj kamarád říká: “Když jednou zkusíš, pak už musíš.”… Protože práce na vlastním vědomí a rozvíjení sebe sama člověka nenechá jen tak být… Taky ten kamarád říká: “Jak to mají jednoduché ti ostatní. Sednou do hospody, dají si pivo, postěžují si a druhý den na novo.” … ale nám už to prostě takhle nejde. A je to dobře! 🙂 I když často makačka, protože ono to “babrání” sám v sobě dá člověku kolikrát pořádně zabrat. Na druhou stranu to má spoustu benefitů a nic se nevyrovná slastnému pocitu blaženosti – když jsme tady a teď v krásném prostoru lásky (ať už zrovna děláme cokoliv – jdeme do práce, vaříme nebo čteme výbornou knihu).

      Ještě jednou moc děkuji za tak krásnou zpětnou vazbu. Jsem ráda, že článek zaujal. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

%d blogerům se to líbí: