Dovolit si

Uvažovala jsem, jestli dnešní článek vůbec psát. Dovolit si nebo nedovolit si?

Myslím si, že každý z nás někdy zažil den, kdy je mu pěkně na nic. No.. já ho mám tak nějak dnes. 🙂 Do ničeho se mi nechce, nic mě netěší, kdybych to nedělala vědomě, ani se dnes neusměju. Proč? Já vlastně ani pořádně nevím. Jen se cítím pěkně pod psa.

S nikým se mi moc nechce mluvit, s nikým se mi nechce scházet, nic se mi nechce dělat. Co v takových situacích provádím? Dovoluji si.

dovoluji si nezúčastnit se naplánovaných setkání (byť rodinných), abych se nemusela přetvařovat, že je mi dobře
dovoluji si trávit většinu dne v pokoji a s nikým nebýt v kontaktu
dovoluji si být tady sama se sebou pro sebe
dovoluji si nic nedělat a koukat třeba na filmy nebo jen tak ležet
dovoluji si přijmout, že i taková občas jsem a je to tak úplně v pořádku
dovoluji si lenošit
dovoluji si nebýt na sebe tak přísná
dovoluji si být…

Ale proč vlastně? Proč trávím den takhle, když by byla určitě nějaká činnost, která by mě z toho dostala. Hádám, že protože zkrátka asi chci. Chci si dovolit chovat a jednat tak, jak se aktuálně cítím, když můžu.

Někdo by si mohl myslet, že je to ztráta času, patlání se v něčem, co mi nijak neslouží. Ale copak jsem já robot? 🙂

Ano, není mi nejlíp, ale taky jsem si vědoma, že takhle mi nebude pořád. Moc dobře vím, že zítra to bude všechno zase dobré – kdo ví, třeba už dnes večer. 🙂 (soudě podle stoupající nálady, když tento článek píši). Teď si ale potřebuji dovolit být tak trochu „mimo“, oddychnout si, nechat ty emoce vyjít napovrch, aby mě mohly opustit a já vstala opět v plné síle. 🙂

Co tím vším chci říct?

Abyste na sebe nebyli přísní a dovolili si. Dovolili si, být zranitelní, smutní, zralí akorát tak do postele, když zrovna nemáte svůj den. Z toho se nestřílí – někdy je to prostě třeba. 🙂

A na závěr jeden citát, který mi dnes na facebooku „cvrnknul do oka“: 🙂