♥ JÁ A BLOG ♥,  O mně samé

O co vlastně v životě nejvíc jde?

Už je to měsíc, co jsem s vámi nic nesdílela. Rozepsaný článek jsem smazala, facebookovou stránku jsem ani nerozklikla, o sdílení na instagramu (alespoň v únoru) ani nemluvě. Proč? Protože to prostě pro můj život není nezbytně důležité ani nezbytně nutné. A taky proto, že jsem byla bez energie, nálady a celá nějaká bolavá. V myšlenkách i na duši. Spousta věcí mi přestala dávat smysl. O co vlastně v životě nejvíc jde? Až teď si vše začíná zase hezky sedat (alespoň to tak prozatím vypadá 🙂 ).

Psát o rozboru svého nitra nebudu, nebojte se, to je úkol jen a jen pro mě. 🙂 Ale každý z nás v životě zažívá různá období (dle ankety na instagramu byl únor pro většinu mých sledujících taky dost na pytel).

A tak jsem se rozhodla napsat tento článek. Ne proto, abych malovala svět do růžovějších barev. Ale proto, abych si utřídila své myšlenky a ponaučení. Proto, abych vám poodhalila svůj současný pohled na svět. Proto, protože i mi velmi často pomáhá nasát informace z venčí (čti: přečíst si článek/knihu). A byť ještě netuším, zda tyhle řádky zveřejním, doufám, že pokud se tak stane, odnesete si z nich třeba něco i pro sebe. 🙂

Odkud jen začít…

Víte, vybrat si v dnešní době obsah, který by byl skutečně hodnotný, není až tak snadné. Ať už v online světě nebo běžném životě. Řekla bych, že pro mě samotnou bylo toho obsahu v obou formách trochu moc. Poslední dobou jsem si všimla, že se dost rozebírá a řeší:

 

Udržitelnost, životní prostředí, situace ve světě

 

Těší mě, že se tato témata objevují čím dál tím víc, věnuje se jim pozornost a jde sledovat jaké úžasné kroky se v téhle oblasti dějí. Já sama se o ně aktivně zajímám a co můžu, zavádím do praxe. Ale tak nějak už jsem “toho plná”. Rozumím tomu, co by se mělo a nemělo, když nerozumím, zjistím si víc informací apod. Ale přece jen mám pocit, že to ještě důležitější nám uniká…

Vlastní domovy. Vlastní rodiny. Naše Česká republika. Základní péče o domácnost našich babiček (větrání, bílení, způsob nakládání s vodou, apod.). Péče o naše nejbližší vztahy místo lámání si hlavy nad tím, co se děje ve světě, když nejsem s to žít v lásce a respektu se svými blízkými. Zabývat se plastem v oceánech, když zvířata, která žijí  v našich (nejen) lesích by uvítala naši pomoc. (Věděli jste, že nejen bagr může vytvořit “lesní tůňky“? Zaručeně se tomu říká jinak, jen si teď nevybavím jak. O:-) Máme lopaty a šikovné ruce – nebo muže. Reálně začínám uvažovat o procházce s lopatou přes rameno. 🙂 ) Pokračovat by se mohlo donekonečna…

Čím dál tím častěji mívám pocit, že péče o domov (domovem chápu sebe, své tělo, své blízké, svůj domov, naši republiku a ano.. potažmo poté i celou planetu… ale dokud nemám “své věci v pořádku”, proč je přeskakovat? Nebo se snažit zvládnout vše naráz? Komu tím pomůžu?) je tou nejzákladnější a nejdůležitější. A není to o tom zavřít oči před tím, co se ve světě děje. Naopak je to o vědomém utváření toho, co mám tady a teď. Co myslíte? Jaký je váš názor? Dejte mi vědět do komentářů. Dost mě to zajímá. 🙂

 

Porovnávání se, Blogeři, YouTubeři a jiní -eři či -áni

 

Dnes už to nejsou až tak časopisy, ale především sociální sítě, respektive příspěvky a profily na nich. Vidíme ty dokonalé fotografie jídel, oblečení, postav, interiérů, zahrad, míst, selfíček. Každý den hltáme perfektně naaranžované a kompozičně bezchybně zachycené situace. Ale nakolik jsou skutečné? A mají být vůbec skutečné? Jeden se skrývá za slovem umění a jeho sebevyjádřením skrz dokonale sladěný feed na Instagramu, druhý za to, že pak dá post bez make-upu nebo s hashtagem #nofilter a hned má působit opravdověji, lidštěji, populárněji? Jsou profily, které se zakládají na tom, že vytvářejí co nejvíce obyčejné a přirozené fotografie. A poslední dobou se poukazuje na to, co je ještě ok a co už je těžce přes čáru. Každý se staví do pozice soudce: tohle je nejlepší jíst a tohle vůbec nejez! Cože, ty jíš maso? A to jako tvrdíš, že máš rád zvířata? Najednou se všichni pletou všem do všeho. Ale co z toho kdo má? … “Zameť si před vlastním prahem,” říkává babička. 🙂 My ale nevíme, co vše se schovává za danými příspěvky, neznáme skutečné příběhy těch lidí. I kdyby je nám stokrát odvykládali, nejsme schopni je plně pobrat. A přesto…

… se necháváme ovlivňovat tím, co vidíme na obrazovkách našich mobilních telefonů, počítačů a televizí. V horším případě to všechno začneme porovnávat se sebou samými. Způsob stravování, oblékání, žití… Bezdětné začaly radit maminkám, jak nejlépe by měly vychovávat (raději teda nevychovávat) své děti. Cítíme se slabí, nedostateční, naštvaní a kdo ví jak ještě. Místo toho bychom se měli odstřihnout od všeho, co nám nepůsobí radost a neposouvá nás vpřed. Nikdo není prorokem. A na světě bude vždycky tolik pravd, kolik je na světě lidí.

A tak projíždím své sociální sítě a mažu, odhlašuju se z odběru, telefon beru do ruky minimálně. A hle… ono se nic strašného neděje. Naopak. Mám víc času na to rovnat se pouze sama se sebou. A nechávám k sobě proudit pouze to, co mě těší a posouvá směrem, který já v danou chvíli považuji za správný a který odpovídá pouze mé vlastní cestě. Stejně jako vy máte tu svou jedinečnou, nikým a ničím nenapodobitelnou. 🙂

 

MĚNÍM ZPŮSOB PSANÍ?

Pokud jde o mě, hodně jsem v tomhle ohledu přemýšlela i o své tvorbě. Ke všemu výše zmíněnému jsem se totiž už někdy vyjadřovala (v článcích, videu nebo příspěvcích na sociálních sítích). Podívala jsem se na to, co předávám do online světa svým kritickým drobnohledem a zjistila jsem, že:

  • místo rad, tipů a postupů chci více sdílet svůj vlastní příběh
  • místo pravidelného publikování článků a videí polevím a sdílet budu jen, když budu chtít a ne proto, že “už je čas zase něco vydat”
  • místo následování online trendů a zaručených marketingových rad, dbát své vlastní originality

 

Protože o to přece přednostně jde, ne? O to, co má člověk rád, co ho baví a co jde přímo z něj. A to v ten čas a takovou formou, jaká jemu samotnému vyhovuje. Pak člověk dělá, co ho těší a naplňuje.

 

Nejsem si jista, jestli vám tenhle článek dává hlavu a patu, ale věřím, že jste pochopili, co jsem jím chtěla říct. Přestaňme kafrat ostatním do jejich životů 😀 a soustřeďme se na sebe. Tam je nakonec prý stejně všechno vědění světa. 🙂 Takhle moc jsme vzácní a jedineční. Možná bychom na to neměli zapomínat a žít víc v té lásce, co říkáte? No… tak já jdu na to. A jestli vás bude zajímat, jak mi to jde (nebo nejde), budu ráda, když se na můj blog ještě někdy vrátíte. 🙂

Přeji vám vše dobré,

Petra.

 

P.S. Za fotografii děkuji svému talentovanému příteli, který má moc krásný dar zachytit okolí nejen vlastním okem. 🙂 A pokud máte rádi přírodu a zvířectvo, doporučuji i jeho facebookové stránky. Pokochat se můžete přímo zde. Jsem pyšná, jak jen přítelkyně pyšná může být. 😀 🙂

2 komentáře

  • Veronika

    Velmi hezky napsáno. K tvůrčímu procesu je myslím velmi dobré přicházet ve chvíli, kdy inspirace sama přijde (někdy to může být 5x za den a jindy zase týdny nic). Než se nutit ke psaní jen proto, že je čas. A proto je dobré kultivovat vlastní inspiraci. Přesně jak píšeš, dát si pauzu od sociálních médií a zjistit, co si člověk opravdu myslí. Prostě on sám, aniž by následoval nějaký trend. Přesně takový je tvůj článek, originální a opravdový. Těším se na další 🙂

    • Admin: Petra

      Děkuju, Veru, tvůj komentář mě moc potěšil a s tím kultivováním vlastní inspirace naprosto souhlasím. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

%d blogerům se to líbí: