Motivace,  PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA,  Sebeláska

Příběhy ze života: Ber život jako samozřejmost a umřeš

Omlouvám se za razantnější nadpis. Ale denně se setkávám s tak různými příběhy lidí, až mě to nutí k zamyšlení. Připadá mi, že dokud se nám v životě nezačne něco kazit nebo hroutit, bereme život jako samozřejmost. Nevážíme si toho, co nám přináší. Věnujeme příliš času hloupostem. Necháváme se rozhodit maličkostmi. A nad tím, co je skutečně důležité jen mávneme rukou. Dokud nám nejde o kejhák, nezajímáme se.

 

Nezajímáme se o své tělo

Ládujeme do sebe páté přes deváté (alespoň si myslím, že je nás, bohužel, stále ještě většina). I když víme, že se po něčem necítíme úplně nejlépe, stejně si to dáme. Cítíme, jak naše tělo touží po protažení a pohybu, ale jsme tak unavení (viz první dvě věty), že se raději vyvalíme do postele nebo na gauč. Spěcháme na vlaky a autobusy. Nosíme těžké tašky s nákupy. Občas cítíme pobolívání v zádech nebo za krkem. Ale neodpočineme si. Nedáme tělu dostatečný přísun živin, aby mohlo zregenerovat a nabrat nové síly. Ignorujeme bolesti prášky. Nezastavíme se, dokud nás nezastaví nemoc.

 

Nezajímáme se o své potřeby

Chodíme do práce, protože potřebujeme peníze. Chodíme do práce, která nás nebaví, vyčerpává a způsobuje zdravotní obtíže, protože potřebujeme peníze. Pak chodíme k doktorům, kde necháváme peníze, které jsme si vydělali v práci, která nás k tomu doktorovi dostala. Velkou část svého času věnujeme práci. Staráme se o druhé, abychom na ně v konečném důsledku byli naštvaní, protože s péči o ně, o domácnost, o domácí mazlíčky prostě už nemáme čas sami na sebe. Zoufale toužíme po vyslechnutí, objetí, radosti, zážitcích, vlastních koníčcích. Nedopřejeme si je, dokud nás k tomu naše vlastní vyhoření nedonutí.

 

Nezajímáme se o sebe

Dokonale dokážeme rozebrat životy druhých lidí. Máme jasný názor na to, co druzí dělají, říkají, jak se chovají nebo oblékají. Rychle soudíme, hodnotíme, děláme závěry. Držíme se tvrdohlavě své bubliny a běda tomu, kdo se nám pokusí do ní jen dloubnout. Rozptylujeme svou pozornost na všechny strany, jen ať nezůstaneme sami. Sami se svými myšlenkami. Sami se svým vnitřním hlasem. Sami se sebou. Sami sebou. Nevíme, kdo jsme, co chceme a co tady pohledáváme. Odsouváme sami sebe někam do pozadí do doby, dokud nás pád na dno nedonutí přehodnotit situaci.

Víte, on to není úplně typický scénář pro všechny z nás. Nemyslím si, že by se někdo z mých čtenářů choval takto do slova a do písmene vždy a všude. Ani já ne.

 

Ale pojďme si teď všichni dát ruku na srdce. 🙂 

 

Kdo z nás zažil jeden jediný den, kdy nehodnotil/nesoudil druhé?

Kdo z nás denně děkuje svému tělu za to, že i když ho občas více či méně huntuje, stále nám dobře slouží?

Kdo z nás najde odvahu opustit to, co nás zraňuje, oslabuje, vysává?

Kdo z nás se rozhodne čelit svým strachům?

Kdo z nás pěstuje lásku k sobě samým?

Kdo z nás je schopen být otevřený a laskavý k ostatním?

 

Seznam otázek by mohl být nekonečný….

 

Pojďme si zapřemýšlet. Ne nad světem. Ne nad druhými lidmi. Ne nad tímto článkem ani tím, co s vámi sdílím. 🙂 Tohle všechno vypusťme a zkusme se na chvíli zastavit, zhluboka se párkrát nadechnout a vydechnout, dokud neucítíme, že jsme tady a teď. Zavřeme si oči a uvědomme si, že život není samozřejmost. Uvědomme si, jak skvělé je, že vůbec jsme. Že vidíme, slyšíme, můžeme něco uchopit a dojít si třeba na záchod. Jak je skvělé, že se sami o sebe dokážeme postarat. Vyjádřeme vděk všemu, co nás jen napadne. Pokud kolem sebe máme blízké osoby, kterým máte být za co vděčni, zahrňte je do této krásné krátké meditace taky. 🙂 Ani oni nejsou samozřejmou součástí vašeho života.

 

Vím, že tohle všechno víte. Že vám to nemusím psát. Ale ono není na škodu si to připomínat. Vděčnost je velmi krásná a velmi silná emoce. Vycházející z našich myšlenek, z našeho srdce. Prosím, dopřejte si tuto meditaci. Jen tak, sami pro sebe. Protože si prostě zasloužíte chvíli vydechnout a cítit se fajn. Ocenit vše, co v životě máte. 🙂

 

Protože, když v tomhle nebudeme vědomí. Když zapomeneme, že život není samozřejmost. Že naše dny, ať už naplánované do puntíku nebo otevřené tomu, co zrovna přijde, nemusíme odžít jen tak, jak jsme většinou zvyklí. Dejme do toho více vědomí, přítomnosti, vděku, lásky. Zkuste tohle aplikovat tak často, jak jen to bude možné. A čekejte, co se bude dít.

 

V momentě, kdy začneme brát život jako samozřejmost. Pojedeme jako natažené autíčko. Budeme dělat denní činnosti tak nějak automaticky, ze zvyku, protože je tak prostě děláme pořád – umřeme. Tohle totiž není život. Ne ve svém pravém slova smyslu.

 

Nezapomeňte, že tři výše zmíněné body jsou luxus, který si s našim krátkým časem tady na Zemi, prostě nemůžeme dovolit.

 

Věříte na zázraky? Ty přicházejí právě s vděčností. Tak buďte pozorní, třeba nějaký právě přichází. 🙂

 

xx Petra

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

%d blogerům se to líbí: