PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA

Příběhy ze života: CESTA K DUŠI

Můžu se svěřit? Ale možná mi neuvěříte… nebo si budete myslet, že jsem blázen (což není vůbec vyloučeno). 🙂 Před zhruba rokem jsem se rozhodla dozvědět se něco blíž o své dušičce. Což o to, člověk se zná, ví, tuší… Ale i tak… Chtěla jsem vyzjistit něco víc, něco hlouběji… A začala se má cesta k duši.

 

Znáte Benodis? 🙂

Tenkrát jsem se na jedné z jejich přednášek dozvěděla, že (dle jejich definic a pojmenování toho, co vidí/cítí) je má duše přírodní bytostí, vílou princeznou, napojenou na prostředí, přírodu. A že se mám zamyslet nad tím, co to ta příroda vlastně je.

Nebo kdo? Napadlo mě hned…

 

A puzzle se začaly pomalu skládat.

– proto jsem už od dětství velmi často přemisťovala věci a později i nábytek ve svém pokoji?

– proto jsem se v pozdějším věku začala zajímat o feng shui?

– proto mě tolik oslovuje udržitelnost jako taková a nejen téma zero waste?

– proto se mě tolik dotýká každá špatnost konaná na přírodě?

– proto mám pocit, že ke mně občas „příroda mluví“? To jako nejsem blázen?

 

Jednou při procházce se mi totiž něco stalo. Stávalo se mi to i dřív, ale nedávala jsem tomu moc velkou pozornost. Tenkrát to ale bylo jiné, silnější. Dostala jsem informaci (myšlenky v hlavě, které tam běžně nemívám, nevím, jak lépe to popsat), že

 

VŠECHNO JE JEDNO.

Vše je propojené. Vše se vším souvisí.

 

Prošla jsem tenkrát kolem mladého stromku zlomeného vejpůl. Měla jsem si na to místo sáhnout. Bylo to zvláštní. Ruka mě začala brnět. Bolest stromu cítily i ostatní stromy, já ji cítila. Stejně jako jsem měla pocit, že dotek na bolavém místě stromu alespoň na chvíli pomáhá. Nám pomáhá. Dává to smysl? Ještě se mi to nestalo a už je to nějaký čas, ale takhle si to pamatuji.

 

Na přednášce Benodis jsem se také dozvěděla, že toto napojení na prostředí/přírodu se může projevovat třeba i mou bolestí hlavy. Jakmile jsem schopna pomoct od bolesti hlavy sama sobě, sebe vyléčit, léčí se takto i prostředí/příroda. A obráceně. Došlo mi, že

 

JAKOUKOLI NEPLECHU PÁCHÁME NA PROSTŘEDÍ/PŘÍRODĚ, PÁCHÁME JI SAMI NA SOBĚ.

 

Poslední dobou mi bylo hodně úzko. Z toho čeho všeho jsme my lidi schopni udělat zlého. Nejen, co se životního prostředí týče, ale i nás lidí samotných. Člověk zabíjí jiného člověka, lidé si navzájem (a často záměrně) ubližují. Nejsem schopna pochopit proč. To jsou věci, kterým nerozumím. Můžu si myslet, že to jsou lidé, kteří zřejmě velmi trpí a sami mají třeba nehezký životní příběh už od dětství… ale stejně. Proč se to děje? Proč se neumíme poučit z historie? … Nemůžu nad tím blíže přemýšlet, zbláznila bych se. A tak se začínám ptát

 

CO MŮŽU KAŽDÝ DEN UDĚLAT JÁ?

 

Když vše se vším souvisí, když vše je jedno, tak se můžu a musím zaměřit jen na sebe. Na své prostředí.

– Kdo jsem?

– Kde jsem teď?

– Kde chci být?

– Co pro to mohu udělat?

– Jak se cítím?

– Líbí se mi současný stav?

– Čím/kým se obklopuju?

 

Víte, proč jsem se vůbec odhodlala napsat tento článek? Už si to v sobě nosím dlouho, o vše o čem píšu výše se s nikým moc nebavím. Pouze se svým přítelem a občas mi něco vyklouzne mezi přáteli. Ale moc se tímto blíže nezabýváme, takže nám to – nebo alespoň mi – občas přijde jako pořádný blázinec.

 

Třeba jako nedávno, když jsme se šli s přítelem projít do lesa. Najednou před námi ležel zlomený velký mohutný strom. Byl obrovský. Měl několik metrů. Křížil nám lesní cestu, po které jsme šli. Ale bylo pod ním místo, dal se hezky podlézt. Už při prvním pohledu na strom jsem začala mít divné pocity. „Ten nepodlezu.“ (honilo se mi v hlavě). Přítel s tím problém neměl, v pohodě strom podlezl, ale mi to prostě nešlo. Nevím, co se stalo, jen jsem najednou cítila obrovskou energii, která se mi nelíbila. Dostala jsem strach a nevím, proč celkem silně jsem se rozbrečela a jen zavolala na přítele: „On je ještě živý! Ten nedokážu podlézt. Nejde to!“

Takhle se zachovat před někým jiným, hodí mě do auta a odveze rovnou do Bohnic. Přítel ke mně přišel, beze slova mě chytl za ruku a spolu se mnou ten strom obešel. (Nebyl tam terén zrovna přívětivý na obejití a já nebyla zrovna v nejlepším psychickém rozpoložení, tohle pro mě v danou chvíli bylo gesto, ze kterého jsem cítila podporu. Myslím, že ani jeden z nás jsme neměli tušení, co se dělo.) Pak se najednou postupně všechny ty šílené a nepříjemné pocity vytratily a já byla zase v pohodě. Do dneška jsem z toho jelen. Ale pár vysvětlení už mi „náhodně“ přišlo…

 

Pod ruku se mi dostávaly články o tom, jak lidé cítí, jak lesům chybí vody, vody jsou plné mrtvých ryb, a jak je jim z toho smutno. Jenže co jsem tenkrát u toho mohutného stromu cítila já? Co to znamenalo? A proč se mi to stalo? Netuším.

 

Párkrát už jsem se vám zmínila o tom, že mi od února chybí energie. Neměla jsem daleko od vyhoření a nakonec i onemocněla. Ze začátku jsem si myslela, že je toho na mě prostě hodně: práce, domácnost, možná ne příliš zdravá životospráva? Neustálá únava doprovázející každý můj den. Čím to sakra může být? Logicky jsem si odvodila, že je třeba

 

ZAMĚŘIT SE PRIORITNĚ NA SEBE A DOBITÍ SVÉ ENERGIE.

 

Kór, když už mi i kolegyně v práci sdělila, že ze mě cítí, že jsem nějaká unavená. Je třeba s tím začít něco dělat. Nejen kvůli sobě, ale kvůli všemu výše popsanému. Došlo mi, že

 

ZAČNU-LI LÉČIT A DOBÍJET ENERGII SAMA SOBĚ, ZAČNU TAK LÉČIT A DOBÍJET ENERGII I SVÉMU PROSTŘEDÍ/PŘÍRODĚ.

A taky proto jdu pokračovat dál na své cestě poznání. Poznání sebe samé, protože jen tak poznám i vše ostatní. A kde jinde začít než u své duše. Která má (bohužel/bohudík?) vepsáno vše z prostředí údajně v sobě.

 

Prosím, nemějte mě za blázna. Nevymýšlím si. Tohle všechno se mi jen zkrátka děje. A pokud byste měli o mých slovech přece jen pochyby (a já bych se vám vůbec nedivila, kdyby to tak bylo), můžete si přečíst třeba tento článek o tom, Proč je tolik ženských v prdeli. Není ode mě, ale s mým příběhem úzce souvisí a možná taky vše vysvětluje… Alespoň mi se po jeho přečtení značně ulevilo a vše krásně spojilo. 🙂

 

Nicméně věřím, že nejsem jediná, které se toto děje. Proto vyzývám všechny s podobnou zkušeností, jestli byste se mohli svěřit do komentářů pod článkem nebo mi napsali e-mail či zprávu na soc. sítích? Třeba mi to pomůže cítit se méně šíleně. 😀 A možná to někoho zaujme natolik, že začne být zvědavý na další podobné příběhy – stejně jako já. 🙂

 

xx Petra

2 komentáře

  • Veronika

    Je krásné vidět takovou otevřenost při psaní. A myslím, že na tom není vůbec nic šíleného. Dnes se již mnoho lidí zabývá tím, že vlastně duchovní probuzení se je často zaměňováno za deprese, úzkosti, neurózy a další psychické stavy. Ještě nejsme v tom bodě, kdy by většina společnosti považovala takovou zkušenost za běžnou. Na druhou stranu jsme ale v době, kdy tímto probuzením se prochází velké množství lidí a celý proces se zrychluje.
    A tak je tu spousta lidí, která se zajímá o přírodu, o udržitelnost, o lidstvo. Po dlouhé době začínáme vidět, co jsme jako lidstvo napáchali. Ale je tu tolik energie pro změnu, nevidíme to jako konec světa. Máme pocit, že můžeme změnit svět (a ono to tak docela je). Je strašně dobře Péťo, že jsi tento článek napsala. Myslím, že to bylo od tebe hodně odvážné a my ostatní můžeme vidět, že nejsme sami, kdo si prochází něčím netradičním.
    Každý jsme příroda. Nejsme nijak oddělení. A je na čase se o sebe začít dobře starat 🙂
    Měj se krásně 🙂

    • Admin: Petra

      Verunko, děkuji za tak podporující komentář. Hned se cítím normálněji 😀 Za vysvětlení jsem taky moc ráda 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

%d blogerům se to líbí: