♥ PRO LÁSKU ♥,  ♥ PRO SEBE ♥,  Osobní rozvoj,  PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA,  Vztahy

PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA: Léčivá síla RESPEKTU

Neznáme příběh za oponou… Chybí nám respekt?

 

Už delší dobu mám na srdci jednu věc, kterou bych ráda sdělila světu. Nejde o nic převratného, objevného, nového… Ale je to zase něco, čím jsem si sama prošla a procházím. Čím si všichni denně procházíme. Ráda bych se k tomu více vyjádřila. Možná se mé názory budou ztotožňovat s vašimi, možná budou naprosto protichůdné… ať tak či onak, budu ráda, když se dolů do komentářů rozepíšete k tématu i vy. Poprosím s respektem a budu se těšit na případnou debatu. 🙂 A jaké téma mám na mysli?

 

KAŽDÝ MÁ SVŮJ VLASTNÍ, NÁM NEZNÁMÝ, PŘÍBĚH

 

První impuls, který mě nasměroval k sepsání článku bylo naštvání. Odjakživa mě vytáčí a svým způsobem i bolí, když vidím, jak si lidé navzájem ubližují. Někdy neúmyslně, jindy zcela záměrně. A říkala jsem si… co takhle trochu pochopení? 

Každý z nás si něčím prochází. Jde svou cestou. Co člověk to rozdílná cesta. Ať už nás v určitých částech někdo doprovází nebo ne, je to především naše cesta. Osobní, jedinečná, unikátní v tom, že je jen naše. Rozdílná v mnoha směrech od cest těch ostatních. Každý má svou pěšinku zkrátka vyšlapanou jinak. 

Ale v čem? V čem je tak jiná? Vždyť přece se na jednu a tutéž cestu mohou postavit dva, tři, čtyři lidé nebo stovky (např: studenti školy). Jdou stejným směrem. Ale budete-li se těch lidí ptát, aby vám svou cestu popsali, bude každý příběh znít jinak.

 

Takže v čem jsou ty naše životní cesty jiné? Co je od sebe odlišuje? JSME TO MY SAMI.

 

My jako jednotlivec. Člověk s vlastními přesvědčeními, naučenými vzorci chování, s vědomím na různém stupni vývoje (fakt mě nenapadá, jak lépe to teď nazvat), dětstvím a podobně. Jsme to my. Já, ty, vy, my. Můžeme se navzájem ovlivňovat, snažit se do jednotlivých příběhů zasahovat (Vem si tu čepici, ať ti není zima! 😀 A vážně chceš skončit v práci? Vždyť je to tak dobře placené místo! ). Ale v konečném důsledku je to jen o našem vlastním vnímání, naši vlastní akci a postoji k životu jako takovému. A především o našich vlastních jedinečných potřebách.

Vnímám, že se začínáme více zajímat o nás samé, naše vlastní životy, než-li o životy těch ostatních okolo. Ale stejně mám pocit, že nám často chybí pochopení, respekt, úcta, soucit. Člověka ke člověku, člověka k příběhu svému i druhých.

 

Druhým impulsem ke zveřejnění článku byla touha sdělit důležitost POROVNÁVÁNÍ PROBLÉMŮ. Kdo je na tom hůř? Čí problém je větší? Na misky vah dáváme zkoušku ve škole, výpověď nebo vyhazov z práce, ne/výchovu dětí, rýmičku nebo rakovinu, život a smrt. 

 

Pracuji s lidmi, denně slýchávám spoustu příběhů. Ať už jsou sdělovány mně nebo si je lidi říkají mezi sebou. A vnímám, jak porovnávají/porovnáváme. Samu sebe jsem nejednou přistihla. Tak například: kamarádka si stěžovala, jaké obtíže jí způsobuje stres spojený se státními zkouškami. Mezitím jsem si pro sebe říkala, že to nic není, co bych za tyhle problémy dala, hlavně abych zase mohla promluvit se svou mámou. A ano, na první pohled se může problém se zkouškou zdát zanedbatelný. Ale pro kamarádku v tu chvíli zkrátka ne. A teď jí k tomu má ještě přibýt pocit viny? Že jsou na tom lidé hůře než ona, a tak se ještě začne sama trestat za to, co cítí? Blbost! Nezlobte se na mě, ale to je zkrátka hloupost. Uvědomila jsem si, že takto nelze posuzovat.

 

Proč si to myslím?

 

Právě na základě zmíněného stupně vědomí, vzorců chování, přesvědčení, práce na sobě, apod. Protože jsem sama v životě zažila nejednu školu života. Šikana na základní škole, úmrtí blízkého člena rodiny v dětském věku, stres okolo studia na VŠ, náročný a vlečící se rozchod po 6 letém vztahu, těžké začátky v práci, práce na sobě po všech stránkách, vážné onemocnění mámy…

 

Kdo určuje, co z toho je víc nebo míň? 

 

Každý jsme někde jinde. Vnímáme jinak, máme rozdílné potřeby. A tak taky jinak budeme přijímat nejrůznější životní zkoušky. To ale neznamená, že máme právo shazovat nebo zjednodušovat životní zkoušky druhých.
Raději natáhněme pomocnou ruku nebo dotyčné/mu tyto chvíle zkusme nějak zpříjemnit. A pokud to nedokážeme nebo se nám do toho nechce, tak alespoň MLČME.

 

Omlouvám se, vím, že to zní, jako bych vám chtěla říkat, co máte dělat. To ne. To je na vás. A na mně. Jen tohle nemám ráda, a tak to chci říct nahlas. A možná… možná si někdo řekne, že na tom může něco být, že se tak třeba občas taky chová a třeba na tom zkusí zapracovat. Tak jako se o to denně sama snažím – byť s větším či menším úspěchem. 

 

A konečně posledním třetím impulsem ke sdílení mého názoru je silná potřeba SDÍLET. Ráda bych vás, nás všechny vyzvala, abychom se nebáli mezi sebou své příběhy sdílet. Více si vyprávět a ještě více si vzájemně naslouchat bez zbytečného shazování, odsuzování, hodnocení. Až příště přijde manžel/přítel domů a bude se chtít vypovídat ze všeho, co v práci zažil, tak si k němu jen sednout, dívat se na něj a říkat: “Páni, to zní šíleně. Jsi skvělý, že jsi to zvládl!”. Až kamarádka začne vyprávět, jaké má se svým dítětem nervy a jak to občas fakt nedává, zkusit ji obejmout se slovy: “Já to mám taky tak, občas se neudržím a vyjedu na ně, ale stejně bych je nevyměnila za nic na světě.” Až bude žena padat únavou z práce, péče o domácnost, děti nebo jen bude mít své dny…. Necháte ji odpočinout si a to nádobí pro jednou prostě umyjete vy. Rozumíte mi, co myslím?

 

Věřím, že sdílení příběhů je léčivé pro všechny zúčastněné.
Věřím, že za těmi všemi cestami, příběhy, lidmi je duše, která vznikla z jednoho, a tak jsme tím jedním s těmi stejnými potřebami. Láska. To ta nám často chybí. I když… ona je tady vlastně pořád, jen my ji svým rozumem často nedáme prostor k vyjádření. Kdyby ano, tak…

 

… bychom se možná přistihli, že někomu na ulici najednou pochválíme oblečení. V autobuse místo do mobilu koukáme na spolucestujícího a povídáme si. Ve frontě u pokladny pouštíme před sebe toho, kdo má menší nákup, protože zrovna nespěcháme nebo se nám zkrátka chce udělat něco hezkého pro druhé. Častěji nabídneme své rámě, obětí nebo jakýkoliv jiný způsob své pozornosti. Začneme naslouchat. 

 

Pak možná zjistíme, že nejsme až tak rozdílní. Zjistíme, že všem nám jde o totéž. A začneme se k sobě chovat s větším respektem, pokorou a úctou. 

 

Jasně, nejde nám to vždy. Nikdo není perfektní, bla, bla, bláááá. Ale můžeme se o to pokoušet. Můžeme se pokoušet žít každý den více v lásce. Ne té přetvařované, hrané, ale upřímné, jdoucí od srdce. Nechat se jí prostupovat, zaplavit. Dovolit jí projevit se. Dovolit jí pomaličku přepisovat naše příběhy. 🙂

 

A to neznamená sluníčkově se usmívat na všechny okolo, když je mi zrovna aktuálně fakt na nic. Ale nevyvolávat zbytečně nanicovaté pocity v druhých, když nemáme ani ponětí, čím si zrovna prochází. 

 

NEMÁME ANI PONĚTÍ, ČÍM SI ZROVNA PROCHÁZÍ. NEZNÁME PŘÍBĚH ZA OPONOU.

 

Nedovolme našim přesvědčením o druhých, aby nás nabádaly, že někoho známe a že víme. Nevíme. Budujme mezi sebou respekt. Když bych svůj vlastní příběh odvykládala 10 lidem a pak si je nechala jimi převyprávět, každý by zněl jinak. Proto mluvím o lásce, proto mluvím o respektu, proto mluvím o sdílení a naslouchání. Protože pak můžeme lépe porozumět druhým. A půjdeme-li ještě hlouběji, dokud neporozumíme sami sobě, neporozumíme ani druhým. Takže nás to opět vrací kam? Ano. K sobě samým. Kruh se krásně uzavírá. 🙂

 

Děkuji, že jste dočetli až sem a budu se těšit na vaše názory v komentářích. Vím, že jsem neobsáhla vše (to bychom tu byli do nekonečna), proto směle do toho! 🙂

xx Petra

6 komentářů

  • Veronika

    Skvělý článek a naprosto s ním souzním. Především s bodem hodnocení “utrpení/bolesti” ostatních. Je to zcela zbytečné, ale docela časté a někdy se nestačím divit, co ze sebe lidi dostanou (vím, že z nich mluví jejich vlastní bolest, ale stejně je to někdy příliš). Snažím se soustředit na to, aby ze mně nemluvila moje bolest, ale přinášela jsem více radosti než starostí (samozřejmě říci si o pomoc je zcela v pořádku). A tak jsem ráda, že jsem si dnes přečetla tvůj článek, který mi mluví ze srdce a navíc inspiruje. Moc za něj děkuju a přeji krásný den!

    • Admin: Petra

      Děkuji, Veru, to mě těší. 🙂 Moc se mi líbí tvé vysvětlení ohledně chování ze stavu vlastní bolesti. <3

  • Kája

    Trápení se nedá porovnávat, to prostě je a musí se překont. Nijak nepomůže informace, že je jinému hůř. S takovou by vlastně ani žádné problémy existovat nemusely. Vždycky bychom si řekli, že by to mohlo být horší a bylo by to vyřešené… ale to by byl potom svět moc jednoduchý.

    Vadí mi třeba klasické “maturita je fraška”. Jako jo, nakonec asi skoro každý zjistí, že to nebyla taková kalamita, jak očekával a že zkouškové na vysoké bývají i horší. Ale pomůže to nějak nervóznímu maturantovi? Asi těžko…

    Takže tak. Chápu tě a souhlasím s tebou.

    • Admin: Petra

      No… Čím víc jsem se v jednu dobu zajímala o to, jaké fatální důsledky mohou strachy (nejen) se studiem spojené mít… Opravdu těžko odhadovat, co každý jednotlivec jak prožívá. Káji, moc děkuji za komentář.

  • Petra

    Milá Peti,
    moc ráda si čtu Tvé postřehy ze života. Jsou nesmírně inspirující. Dnes si dovolím k Tvému tématu souhlasně doplnit, že nastane-li jedna situace, deset zúčastněných bude vyprávět deset různých příběhů…No, není to fascinující?! A také cítím, že téma sdílení se dostává trošičku více do vědomí lidí. Je to naše přirozená potřeba souznít s někým, s něčím….Jako avantgarda (podle Táni Havlíčkové, což znáš) to takto cítím. Bohužel, je více těch, co jen chtějí být slyšet, jen si říct to své, o žádnou zpětnou vazbu ani nestojí. ZATÍM…….A v to věřím. Být nejlepší verzí sama sebe, být LÁSKOU. Přestože to zní jako kýč a bla, blaa, blaaa…. Děkuji a měj krásné dny.

    • Admin: Petra

      Peti, moc děkuji za komentář, souzním s tím, co píšeš. Nad bla, blaa, blaaa jsem se pobavila. 😀 Taky se měj krásně. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

%d blogerům se to líbí: