PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA

PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA: Nej-… rok mého života

Rok života. Loňský rok (2019) je pro mě těžko uchopitelný do slov. Přesto mám pocit, že ho potřebuji uzavřít i tady na blogu, abych se další tvorbě mohla věnovat naplno, bez myšlenek na to, co bylo loni….

 

 

Rok 2019 byl pro mě ve znamení NEJ:

  • největší šok v životě,
  • nejhorší noční můra,
  • nejintenzivnější prožitky,
  • největší práce sama se sebou a emocemi,
  • nejtvrdší výzva postavit se strachu čelem,
  • největší zkouška rodinných i přátelských vztahů,
  • nejvíc nevyzpytatelný,
  • nejzásadnější uvědomění,
  • nejhorší a zároveň nejvíc oči i srdce otevírající zkušenost v životě,
  • nejbolestivější.

 

Právě u bolesti bych se ráda na chvíli zastavila.

 

 

Ne každá bolest je špatná bolest.

 

 

Poprvé jsem tuhle větu slyšela, když jsem ležela na lehátku při kraniosakrální osteopacii. Tenkrát jsem třičtvrtě roku prožívala strasti i slasti v zubní ordinaci i následně doma. Hojila se mi rána po vytržení 7. a 8. zubu nahoře vlevo. Stačila jediná věta. Pochopila jsem a cítila uvolnění a vděčnost (rána sice bolí, ale proto, že se zaceluje a hojí).

 

Stejnou větu mi zopakoval i přítel, když jsem si mu postěžovala, že začínám pochybovat o tom, jak dlouho ještě tu bolest unesu. Tentokrát šlo o bolest spojenou s bezmocí, smutkem a strachem, jež se stali součástí každého dne naší rodiny, když mamince diagnostikovali nádor na mozku.

 

Jednoduchá věta s důležitým poselstvím: “Ne každá bolest je špatná bolest.”

 

A tak se postupem času stalo něco, co bych nazvala:

 

Z BOLESTI DO LÁSKY

 

V loňském roce jsem se naučila projevovat své emoce naplno, ať už byly jakékoliv (nejčastější z nich byly zlost, smutek, radost i vděčnost).

Emoci jsem vnímala jako něco, čím nejsem já, ale jako něco, co mnou potřebuje projít. (př: “Já nejsem smutná. Já jen cítím smutek. Dovoluji si ho prožít, aby mohl zase odejít.” A poddala jsem se tomu.)

Nejčastějším projevem emocí byl pláč. A tak jsem si dovolovala plakat v práci na toaletě. V autobuse cestou za rodinou a zpátky domů. Nechala jsem slzy volně stékat, častokrát jsem je ani neutírala. Byl to zvláštní stav odevzdání se.

Nejintenzivněji jsem však vše propouštěla doma. Stavy, kdy sotva co jsem zavřela dveře, propukla jsem v nekontrolovatelný pláč. Vyslovovala jsem nahlas vše, co zrovna potřebovalo jít ven – veškeré strachy, zlost, cokoliv, co zrovna bylo potřeba prožít.

Když byl přítel doma, velmi mi pomohlo vypovídat se jemu. Nemusel nic dělat, nepotřebovala jsem slova útěchy, jen tam byl, naslouchal a to stačilo. A tak se třeba stalo, že jsem přišla domů, přítel si zrovna čistil zuby v koupelně. Já si kecla na podlahu a začala jsem ze sebe sypat vše, co mi přišlo zrovna na jazyk. On si sedl na vanu, naslouchal a občas jsme si o tom, co vyvstalo i povídali. Snažila jsem se v sobě nic nedusit a velmi mi pomáhalo, že přítel žádný z mých projevů nebo slov nesoudil.

Časem jsem si začala všímat jedné věci. Ve velmi krizových situacích dokázalo mé tělo zůstat klidné (když jsem maminku viděla poprvé po operaci na JIPce, když jsem přijela za rodinou poté, co jsem se dozvěděla, že maminčina dušička opustila tělo). Nával emocí přicházel až když jsem byla u sebe doma.

 

Vnímám tělo jako velmi inteligentní. A jsem vděčná, že mě podrželo ve chvílích, kdy jsem to nejvíce potřebovala.

 

Možná tomu pomohly i mé rozpravy s ním. Říkávala jsem mu třeba: “Teď jedeme za rodinou. Možná uvidíme něco, co nám nebude příjemné, co nás bude bolet. Třeba nás něco i nepříjemně překvapí. Ale zvládneme to. Nebudu tě vystavovat tomu, co budu vnímat jako pro nás náročné, když to bude v mých silách. A slibuji, že až přijedeme zpátky domů, prožijeme spolu všechno, co bude potřeba.” … Nepodařilo se nám to vždy (a je to dobře), ale ve většině případů jsem se na tělo, na sebe, mohla spolehnout.

Čím dál víc se situace s maminkou zhoršovala, tím víc se posilovala má důvěra v sebe samu. Stala jsem se sama sobě oporou, pomocnou rukou, útěchou, láskou. Občas se děly věci, kterým do dnes sama nerozumím, nedokážu je vysvětlit rozumem a možná… možná se o ně někdy s vámi podělím. Prozatím se na to ale necítím.

 

Proces, který rozumem nechápu, ale srdcem cítím, že je vše tak jak má být.

 

Když se mě dnes někdo na maminku zeptá. Když známé zajímá, co se vlastně stalo. Začnu vyprávět (dříve jsem to nedokázala). Dnes už s větším nadhledem, pochopením, pokorou. Nekácím se, jak by někdo mohl říct. (I když by mě zajímalo staré dobré…. PROČ?)

A tak se občas setkávám s větami typu:
“Proboha, vždyť ti zemřela máma, měla bys kolem sebe kopat!”
“Jak to, že to vyprávíš tak v klidu?”
“Buď jsi dobrá herečka nebo self-manažerka.”

Z prvu se mě podobné výroky dotýkaly. Dnes už je vnímám pouze jako odraz toho, kdo je vyslovil. Ke mně nepatří.

Ano, maminka už tady s námi dnes fyzicky není, velmi mi chybí, stýská se mi po ní a byla bych ráda, kdyby tady s námi mohla být, ani nevíte jak moc! Ale po tak náročném roce by bylo bláznovství udržovat sebe samu v sebetrýznivém postavení. Navíc maminka byla veselý, radostný člověk. Pochybuji, že by chtěla, abychom se celá rodina trápila. Komu by to bylo ku prospěchu? Komu bychom tím pomohli? Co se stalo, nemůže se odestát. Život jde dál. Život je dar. A je třeba ho žít v souladu se sebou samými.

 

MÁME VOLBU

 

Není to tak, že bych si nasadila smějící se masku a uvnitř dusila žal. Když přijde nějaká emoce, opět si ji dovoluji prožít tak, jak to zrovna cítím (viz. můj příspěvek na IG zde). Díky bohu, nejsem robot, ale člověk. A věřím, že člověk, který má na výběr.

Věřím, že existuje něco, co nás převyšuje (vesmír, bůh, nazvěme si to, jak chceme). Věřím na existenci duše a na to, že si sama vybírá, jakou zkušeností chce projít, že se domlouvá s dalšími dušemi, jakou zkouškou chce projít a co se chce naučit – dávno před tím, než vstoupí do lidského těla. Věřím na jemno-hmotné bytosti (zvlášť na anděly), a že nikdo nikdy nejsme sám.

Ztráta maminky bolí. Ale místo litování sebe samé a naší rodiny si raději volím poučení a vděčnost za to, co je. Co si z toho všeho, co se stalo, můžu vzít pro sebe? Co jsem si díky celé této situaci uvědomila? Co mi přinesl rok 2019? Jaké výzvy jsem díky tomu zvládla? Co jsem se naučila, pochopila? Kam jsem se díky tomu posunula? Jaký jsem teď člověk? Apod.

Je mi nesmírně líto, že se tohle všechno odehrálo. Ale rozhodla jsem se vzít si z toho to nejlepší pro sebe a budu se snažit postupně předávat to dál…

Život sám je cenná zkušenost. Přeji každému z vás, ať v ní prostoupí klid, pochopení, láska i nadhled.

 

Nemůžeme ovlivnit všechno, co se nám stane. Ale můžeme ovlivnit naši reakci.

 

Naučila jsem se, že vše v životě je pomíjivé a jedinou jistotou je změna.
A změnami se prochází snáz, když má člověk sám v sobě toho nejlepšího parťáka.

 

Nechť si čím dál tím více, krůček po krůčku, den co den, dovolíme žít život ve větší lásce, radosti a respektu vůči sobě samým i ostatním.

 

A to je práce na celý život – tak ať je co nejvíce radostná! 🙂

 

S láskou
Petra

One Comment

  • Kája

    Jedinou jistotou je změna, jo, to je pro můj loňský rok úplně nejvystižnější, protože je jinak úplně všechno. A vždycky, když už jsem si myslela, že změny stačí, tak se objevila nějaká další… Snad už se budou věci držet a konečně se mi povede se životem nějak rozumně naložit.
    Tak hodně úspěchů letos. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

%d blogerům se to líbí: